Lepší shořet, než vyhasnout

Mezi 13. a 16. stoletím zářila v Evropě renesance, nazývaná také osvícením lidského ducha. V těch časech došlo k velké „radosti“ indiánů v roce 1493 k objevení Ameriky. Byly učiněny revoluční objevy na poli astronomie a kosmologie, začínalo se prosazovat nové pojetí člověka a jeho nesmrtelné duše. Lidem se najednou dýchalo tak nějak lehčeji. Jediný, kdo neměl radost, že jeho ovečky vstávají z popela a vzhlížejí k nebesům nikoli proto, aby tam spatřily Boha, byla katolická církev.

Renesanční člověk nepohodlný církvi

Na podnět papeže Inocence VIII. bylo v roce 1494 sepsáno nechvalně známé Malleus Maleficarum, neboli Kladivo na čarodějnice, které se o osmačtyřicet let později skvěle hodilo pro právě vzniklé inkviziční Svaté Oficium. O šest let později se roku 1548 narodil do této doby výjimečný vzdělanec Giordano Bruno. Kdyby tmářská církev tušila, jaké problémy jí v budoucnu připraví, nejspíš by se nedožil dospělosti. Představoval vše, čím se cítila ohrožená. Původně člen řádu Dominikánů, později následovník dalšího církevního „oblíbence“ Koperníka, znalec děl Platona, Aristotela, Vergilia, i španělského alchymisty Raymonda Lulla, svobodomyslný mág praktikující učení Starého Egypta, zkrátka zosobnění renesančního ideálu člověka vzdělaného a svobodného.

Kromě jiného tvrdil, že Země a Slunce nejsou středem vesmíru a že kosmické hlubiny jsou nekonečné. Popíral církevní dogmata, jako bylo Věčné zatracení, Kristova božská podstata, nebo Mariino panenství. Poukazoval, že domnělé zázraky nemusí být dílem Božím, ale náhodami, nebo dílem zasvěcenců, za jistých okolností vysvětlitelných. Není divu, že si na něj církev zasedla. Dařilo se mu sice unikat, ale v Evropě prolezlé skrz naskrz církevními špehy to neměl vůbec jednoduché.

V Čechách nalézá pochopení

Na jaře roku 1588, kdy zavítal na svých cestách do Čech, si mohl konečně na chvíli oddechnout. U dvora Rudolfa II. našel společnost podobně smýšlejících lidí. Přednášel na Karlově univerzitě. Císař s ním vedl učené debaty a velmi si jej vážil. Snažil se ho přesvědčit, aby v Praze zůstal natrvalo. Zaručoval mu bezpečí. Marně. Giordana to táhlo zpátky do rodné Itálie, kam také po půlročním pražském pobytu odjel.

Zrada z řad italské šlechty

V roce 1591 přijal pozvání benátského šlechtice z rodiny Mocenigů, aby jej vyučoval. Mocenigo nechtěl pochopit, že některé věci nejsou pro každého, nebo jsou zkrátka nesdělitelné, a měl to Brunovi za zlé. Moudrý Giordano si z takových výčitek samozřejmě nic nedělal, považoval to za cestu ke zušlechtění lidské povahy. Mocenigo však o nic takového nestál. Když nedostal to, co chtěl, zákeřně vydal Bruna inkvizici.

Za pokrokové myšlenky trest nejvyšší

V nehostinném vězení strávil osvícený učenec osm let. V zimě roku 1600 v Římě prohlásil před komisí devíti kardinálů, kteří ho právě odsoudili k smrti: „Vynášíte nade mnou soud s větším strachem, než s jakým mu naslouchám.”

17. února byl na náměstí Campo di Fiori nahý zaživa upálen. Jeho knihy byly pod pohrůžkou zakázány. Jeho smrt se na dalších čtyři sta let stala symbolem násilného útlaku vědeckého pokroku katolickou církví.