MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

DVD Mňága a Žďorp - On Stage vydáváte sami na svém nově vzniklém vydavatelství Surikata Records – proč jste se rozhodli jednat poprvé na vlastní pěst?
Hlavním důvodem je kvalita. Nechtěli jsme natáčet v produkci EMI na tři kamery… Jde o náš první živák a došlo nám, že pokud ho chceme mít pořádný, musíme se o to postarat sami. Nakonec jsme použili devět kamer, z toho dvě statické. Je to hodně živý záznam, obrazově i zvukově. Nic jsme nedohrávali ani nepřehrávali, když to má být live, tak ať je to live! Postprodukce trvala půl roku a výsledek je luxusní - jsme spokojeni! Myslím, že i naše další nahrávky budou vycházet na Surikata Records. S EMI však máme nadále dobré vztahy, DVDčko nám distribuují.

Proč zrovna Surikata Records?
Jednoduše mě to napadlo – surikaty jsou má oblíbená zvířátka.

Pro natáčení jste si vybrali pražský Lucerna Music Bar, ve kterém už pár let vystupujete skoro každý měsíc - máš ponětí, kolikrát jste tu hráli?
Třicetkrát, čtyřicetkrát…? Nevím. Ale pamatuju si, že jsem byl poprvé vykulený z toho unikátního prostoru. Přesně takové kluby s malinkatými balkony, různými zákoutími a bary miluju…

Takže je zbytečné, ptát se na to, proč jste si pro vznik DVDčka vybrali právě tohle místo.
Je to naše pražská domácí adresa a cítíme se na ní skvěle… Kontakt s lidmi je tu pro hudebníky téměř ideální, v publiku je osm set lidí a všem vidíte do očí. Dobrý, ne? (smích) A myslím, že i pro diváky je to fajn…

Druhý disk obsahuje film Petra Zelenky Mňága – Happy End. Vzpomínáš ještě, jak se zrodila myšlenka tohoto dnes už kultovního díla?
Dostali jsme nabídku od slovutného svobodomyslného producenta Čestmíra Kopeckého natočit půlhodinový dokument, což jsem s díky a lítostí odmítl - dokument jsme o sobě opravdu točit nechtěli… Předtím jsme ale ve studiu při natáčení desky Radost až na kost zhlédli pseudodokument o Visacím zámku, který dělal Petr Zelenka. Byl boží, tak jsme se dohodli, že dokument ne a s Petrem Zelenkou jo a že to nějak dopadne. Petr napsal scénář, který nám připadal ujetý - vypadali jsme v něm jako troubové, realita byla umně zamotaná s fikcí. Nebylo jasné, co je doopravdy a co ne. My jsme si furt mysleli, že je to o nás a Petr nám pořád říkal: „Ne, to jen ta kapela se jmenuje jako vy,“ a smál se.

Vybavíš si první filmovou klapku?
První natáčecí den začínal v osm ráno v blázinci v Bohnicích. Jeli jsme do Prahy přes noc, dorazili utahaní a najednou kolem štáb, já seděl v pyžamu mezi opravdickejma cvokama a točilo se. Petr byl docela pedant, moc vlastních slov jsme do toho dát nemohli, ono to na sebe všechno hezky navazovalo.

Hodně diváků nepochopí ani po několika zhlédnutích celou pointu, jak vnímáš filmovou Mňágu ty osobně?
Hrajeme naivní kapelu, která je uměle sestavena počítačem a octne se v soukolí šoubyznysu - je semleta a vyplivnuta, vrací se ale očištěná a svobodná...

V jedné pasáži dokonce vystupujete jako ovoce.
To když naši vydavatelskou firmu pohltí jakási americká Ovoce Zelenina. Neky je banán, Martin švestka a já ananas. Kostýmy byly podivné odlehčené dřevěné konstrukce potažené látkou a papírem - všechno velmi věrohodné. Po natáčení byly zničeny během jednoho večírku...

Sem tam se v Happy Endu mihnou i reálné záběry…
To je pravda, hodně jich vzniklo na našich tzv. normálních koncertech, a i když se točilo s komparsem, vždycky ho tvořili naši fanoušci, takže byla pohoda. Ve filmu je navíc zachyceno dost klubů, které už dnes neexistují - Alterna komotovka, Chmelnice, Újezd...

V náboru na zpěváky Mňágy se v Happy Endu objevila i řada známých osobností…
V castingu na zpěváka se míhá například Karel Zich, Sid Hošek z Plexis, Magda Křížková, Petr Zelenka, Olga Dabrowská, Jamajka z Hudby Praha, Tomáš Trapl, uvaděč z kina, kde jsme točili... Spousta rozdílných lidí. Protelefonoval jsem tehdy v pasáži u automatu hromádku pětikorun, ale Pavla Vítka jsem z Karlštejna na natáčení nedostal… No, skoro všichni zpívají líp než já. (smích) Ve filmu hraje i náš tehdejší producent Ivan Král, mim Boris Hybner, Roman Skamene nebo Oldřich Vlach.

A taky Zdeněk Troška…
Ten vystupuje v další dějové linii, kterou bylo natáčení velkofilmu Slunce, seno a žďorp. On je režisér, Martina Knora hraje Marek Brodský a mě Marek Vašut. S tím jsme se seznámili noc před natáčením v jednom hotelu na Václavském náměstí na obrovském večírku pro smetánku, kde on moderoval a my hráli hodinu na playback pro našeho tehdejšího sponzora, firmu dovážející vodku a whisku. Všechno se to odehrávalo uprostřed natáčení filmu a my už doopravdy nevěděli, co je realita a co ne. Ve společné šatně se míhaly polonahé modelky, které Marek s postupem času čím dál odvážněji naháněl, alkoholu bylo moře, všude se proplétal Petr Zelenka s kameramanem... všechno se popletlo!

Jak dnes s odstupem času vzpomínáš na natáčení?
Celkově to byla výborná zábava, ze které mě dneska trochu mrazí. Spousta těch vymyšlených absurdních věcí z filmu se totiž nakonec opravdu stala... Dávejte si dobrý pozor na to, co si objednáváte! (smích)

Další položkou DVD je i „videohistory“ - všech osmadvacet klipů, které jste zatím natočili. Vzpomínáš si ještě na vznik toho prvního?
Dělal ho s náma Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, kterého jsme znali z Pražské pětky a který v Melodii pochválil Ne, teď ne - tak jsem mu zavolal. Byla to písnička Výhledově. Vytvořil úplně úžasný obrázkový storyboard, měl dokonale připravenou každou vteřinu. Natáčeli jsme ve Valmezu a v Havířově na jednu obrovskou videokameru. Kameraman do té doby točil svatby a Lumír ho ale úžasně vedl. Záběrů byly mraky, moc jsme nespali, všichni dělali zadara, klasika - vlastně jako teď.

Který klip vznikl nejrychleji?
To bylo 17B - napadlo mě postavit půjčenou kameru na stativ na chodbu blázince a nechat ji běžet přesně těch čtyři a půl minuty, které písnička trvá. Tísnivá atmosféra nemocniční chodby tak vyplynula sama, děj je náhodný, akorát jsme na závěr sestříhali záběry z koncertu, který jsme ten den v Psychiatrické léčebně ve Šterneberku u Olomouce pro místní pacienty odehráli.

A co takhle nejlevnější klip?
Nejlevnější klip vznikl k písničce Myslel jsem si, že je to láska. Náš tehdejší dvorní klipař Zdenek Zukal se vsadil, že za víkend a za dvě stovky vyrobí klip. Se svým tehdejším spolupracovníkem Ivanem Langerem se jim to opravdu podařilo. V pátek v hospodě vymysleli, o čem to bude a načmárali bodový scénář, v sobotu natočili obrázky a v neděli klip sestříhali. Kamera byla půjčená načerno, stříhalo se taky načerno. Prý to vyšlo na 180 Kč, takže jim zbylo ještě i na pivo.

Zažili jste i nějaké hrůzné natáčení?
To bylo jednoznačně u písničky Něgdy. Točilo se dva dny od časného rána dlouho do noci v jakémsi gigantickém skladu na okraji Prahy, ve kterém byla šílená zima. Byli jsme tehdy vyjevení hošíci ze Zapadákova, kteří si neuměli říct o čaj, a tak jsme dlouho mrzli, hladověli, prachy jsme taky moc neměli - přežívali jsme na svařáku z laciného bufetu pro dělníky z Východu - byli jsme na tom vlastně stejně… (smích) Až druhý den jsme si všimli několika přívěsů, ve kterých měli filmaři catering a kam se chodili ohřívat. Tak jsme si troufli a dostali bagetu! Když jsem potom ve vydavatelské firmě BMG viděl rozpočet na tenhle klip, který vznikal bez scénáře a je tvořen na fleku vymyšlenými obrazy vcelku beze smyslu, málem jsem omdlel. Stál skoro tři sta tisíc. Maskérky, které jsme viděli dvě minuty dvakrát denně, měly pět tisíc denně a klapka čtyři. Nemusím dodávat, že jsme pracovali zadarmo a spali na zemi po kamarádech. Inu – umění, to jsou oběti! (smích)

Máte i několik animovaných klipů…
Ty kapela miluje, protože vznikají bez ní! (smích) A taky se nemusí svítit, chystat, stavět… Jinak je to samozřejmě hromada práce pro hromadu lidí, kteří trpělivě kreslí a kreslí... Myslím, že nejpovedenější je k Ajlavjů od Jany Lasotové, tehdy ještě Kolinové.

A na závěr – jaký klip máš nejradši?
Nejmilejší je mi I cesta může být cíl - sestřih archivních materiálů o české železnici z let před druhou světovou válkou, který smontoval Petr Zelenka. Úplně na mě dýchá jakási nevinnost, naivita, okouzlení technikou a odhodlání lidí mít se spolu dobře. Podobnou metodou vznikl i klip k písničce Spaste svoje duše. Pro ten jsme použili záběry z týdeníků z padesátých let. Poválečná křeč, nucené úsměvy a nadirigovaná radost, spartakiády, kolektivní život bez nároku na soukromí a svůj názor... Fakt těžký podmínky pro dobrej život! Úplný protiklad k záběrům z Cesty.