Kulturní vyměšování starověku
První toalety se objevily už ve starověkých indických kulturách. Využívaly jednoduchý princip: nad neustále tekoucím vodním kanálem se přistavěla sedátka. Do Evropy ho přejala minojská kultura. V krétském paláci Knosos se dochoval obdobný systém. Římané zase chodili ve skupinkách do lázní, kde byly také umístěny veřejné toalety. Římské lázně se staly důležitým prostorem, kde si lidé nejen ulevovali, ale také obchodovali a vedli dlouhé politické debaty. S pádem Říma jsme přišli i o kulturní způsob vykonávání potřeby. Církev nejprve zakázala veřejné lázně a společné vyprazdňování, až celý systém upadl do zapomnění.
Středověk si s tím hlavu neláme
Středověk byl velmi zapáchající. Vesničané své potřeby vykonávali na hnojišti. Měšťané sice svou potřebu prováděli do nejrůznějších nádob, ale nezdráhali se je vylévat přímo na ulici. Šlechta se ve středověku chovala kulturněji. Na svých sídlech si budovala tzv. výsernice, francouzsky se jim říká prevéty (odtud také prevít v češtině). Jejich princip byl jednoduchý. Ze zdi budovy vystupoval výčnělek, který měl v podlaze díru. Na vnější straně v arkýři bylo umístěné sedátko. Vykonaná potřeba tak jednoduše padala přímo podél zdi do hradního příkopu, kde si s páchnoucí hromádkou u hradeb starosti nedělali. Ovšem s malou potřebou se šlechtici nezdráhali a klidně si odskočili do hradního kouta či za nějakou sochu.
Alžběta I. si prosadila splachovací záchod
Obrat přišel s renesancí. V Anglii sir John Harington bojoval proti výkalům a zápachům nejen v ulicích Londýna, ale i v královských palácích. V roce 1596 nalezl řešení – splachovací záchod. Aby se záchod prosadil, vytvořil ten první pro britskou královnu Alžbětu I. V její éře nebyla osobní hygiena příliš populární a vynález se stal spíš terčem posměchu. Nicméně sama královna splachovací záchod ráda využívala a náležitě ocenila. Díky tomu se začal záchod postupně šířit. Dnešní tradiční zkratka WC pochází právě z alžbětínské doby a neznamená nic jiného než „water closet“ (doslova přeloženo „vodní záchod“).
Utřete si zadek krajkou, nebo hoblinami?
Toaletní papír se na naši toaletu dostal jako poslední. Urození a bohatí měšťané používali k utírání opačného konce trávicího traktu vlnu, krajku nebo konopí. Ti chudší si museli vystačit s rukou omývanou v řece, starými hadry, dřevěnými hoblinami, trávou, senem, ale i kameny, pískem, mechem či kukuřičnými slupkami. Od 17. století se v domácnostech začaly k této příležitosti běžně užívat noviny. Ještě dnes se v některých zemích světa setkáte s tím, že se takto „recyklují“ kromě novin např. i telefonní seznamy nebo reklamní brožury. První toaletní papír navržený tak, aby se po namočení rozpustil a neucpával kanalizační roury, se začal prodávat roku 1857 v USA. V Evropě byl dostupný až koncem 19. století. Dnes průměrná česká domácnost spotřebuje 70-80 rolí toaletního papíru za rok.
Zdroje:
https://www.dumazahrada.cz/clanek/sedm-zajimavych-faktu-z-historie-toalet.html
https://www.jcted.cz/zachody-minulosti-od-vysernic-po-luxusni-porcelanove-toalety/
Jít na toaletu nebylo nikdy snadnější
Nemáš ještě účet? Zaregistruj se! | Nepamatuješ si heslo?
V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!