Továrny na děti sloužící k adopcím i prodeji orgánů

Ukryté místo ilegálních aktivit

Továrny na děti mívají zpravidla dobré krytí a tváří se například jako malé soukromé kliniky nebo dětské domovy. Ovšem za zavřenými dveřmi se odehrává vždy totéž. Najdete tam mladé ženy, často ještě dívky mladší 15 let, které zde násilím drží a nutí rodit děti, které jsou pak prodávány na černém trhu. Některé z nich sem přicházejí dobrovolně, většinou jsou to svobodné dívky, které byly odmítnuty na interrupčních klinikách, nebo ty, které naletí na slibovanou odměnu. Snadnou kořistí jsou pak narkomanky, ale také je tu mnoho dívek, které unesou a znásilní. ^[1]

Kdo děti kupuje

Zákaznicemi těchto továren na děti jsou většinou bohaté ženy, které děti mít nemohou nebo nechtějí podstupovat složitý proces oficiální adopce. Ale jsou mezi nimi i takové, které nechtějí absolvovat umělé oplodnění nebo dokonce těhotenství jako takové. První případy továren na děti, o kterých se začne veřejně mluvit, se objevují v roce 2006 v Athénách. Podobné jsou následně hlášeny z Indie, Guatemaly, Thajska, Egypta a dalších zemí. Nejhorší situace je asi v Nigérii. Děti, které jsou prodány na Západ k adopci, mají vlastně velké štěstí, ostatní, když odrostou, jsou prodány na otrockou práci v domácnostech, v dolech, továrnách nebo na plantážích, dívky pak k prostituci. Jsou ovšem i takové, které jsou prodány na orgány nebo jako lidské oběti rituálních čarodějnických obřadů. ^[2]

Továrny na děti existovaly již za druhé světové války

Hrůzy továren na děti, kdy žena porodí dítě, jen aby bylo prodáno a ony jsou znovu a znovu oplodňovány, si jen stěží dokážeme představit. Jako první případ v novodobé historii můžeme označit německý program Lebensborn, který měl sloužit k výrobě malých Árijců. Dnes se však podobné hrůzy stávají v některých koutech světa doslova průmyslem, a to hodně výdělečným.

Zdroje:

[1] Časopis Epocha 15/2020

[2] guadrian.co.uk