MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

listopadu skončila První světová válka, ve které bylo poraženo Německé císařství, ale taky Rakousko-Uhersko. Území bývalých Uher se rozpadlo na více nástupnických států, ve kterých obyvatelé přijímali tuto změnu většinou pozitivně, až na oblasti obývané Maďary. Stejný osud potkal i Slovensko, do té doby nazývané „Horní Uhry“, jež se stalo součástí nového Československého státu. Dohoda vítězných mocností byla sice na papíře, ale reálná situace byla složitější. Na Slovensku totiž bylo nezanedbatelné množství maďarského obyvatelstva, v jižních částech dokonce většina a též mnoho takzvaných „Maďarónů“. Tedy Slováků, kteří uměli maďarsky a Maďarsku pomáhali. Navíc, všechny střední až vyšší úřednické pozice, stejně jako důležitá vedoucí místa v podnicích zastávali Maďaři. Rovněž většina kněží kázala v maďarštině a byla maďarské národnosti. Na celém území Slovenska byly taktéž maďarské vojenské posádky.

První ofenzíva

Tehdejší ministr zahraničí a pozdější prezident Československa Edvard Beneš proto odhadl situaci naprosto přesně. Slovensko musí být vojensky obsazeno, podle zásad fait accompli [1]. Tedy jinými slovy, kdo obsadí vojensky Slovensko, tomu bude patřit. Jak je známo, názory vítězných mocností, v tomto případě hlavně Francie a Anglie, se mohou v budoucnu měnit, což se ukázalo o 20 let později, kdy nás tito „spojenci“ zradili v Mnichově. Okamžitě tedy vznikl plán postupného obsazení Slovenska Českou armádou s postupnou aktivizací slovenských dobrovolnických sborů. Ještě před podepsáním Německé kapitulace, avšak den po Rakousko-Uherské kapitulaci, tedy 4.11.2018, první slabé české oddíly překročily hranice tehdy ještě maďarského Slovenska, aby o pár dní později obsadily Trnavu, Čadcu a Žilinu. Hned 13. Listopadu ovšem přišla studená sprcha. Maďaři se s výsledným stavem nehodlali smířit, do Trnavy přijel jejich pancéřový vlak, obsadil nádraží a českou posádku rozprášil. Aby toho nebylo málo, české předsunuté oddíly za Žilinou jsou maďarskými posilami rozdrceni a začíná potupný ústup českých vojsk až k Ostravě. Mezitím rozjíždějí Maďaři protičeskou kampaň ve snaze odradit Slováky od myšlenky Československa. Postupně se ovšem do Čech a Moravy vracejí legionáři z Itálie a rovněž přibývá dobrovolníků ze Slovenska, ochotných bojovat za novou republiku. Trnava je získána zpět 24.11, byla tedy v maďarských rukou pouze 11 dní. Sílící Československá armáda postupně tlačí Maďary více a více na jih, načež 20.Ledna 1919 dosahuje jižní hranice Slovenska a tedy i demarkační čáry [2].

Obsazení severního Maďarska a maďarský protiútok

I v této době pokračuje diplomatická bitva. Pařížská konference zamítá maďarský požadavek na integritu Uher a vyzývá maďarské vyjednavače, aby hovořili pouze za Maďarsko, nikoliv za celé Uhry. To vede nakonec ke změně vlády v Budapešti, kde vznikne v Březnu 1919 bolševická Maďarská Republika Rad. Aby zmatku nebylo málo, něco ze severního slovenského (ale i slezského) území si chtějí ukousnout Poláci. Povedlo se jim dokonce nakrátko obsadit Spiš. Nicméně Poláci nevyklízeli území, které jim dříve patřilo a tak s nimi byla jednodušší domluva. Československo bylo nakrátko celé v našich rukách. Na jižní hranici se ovšem množily případy střelby z maďarské strany a tak se velení rozhodlo o dalším postupu, tentokrát už na zbylé maďarské území. Československý útok byl poměrně překvapivý a úspěšný. Na začátku Května 1919 jsou naši vojáci dokonce v Miskolci, největším východomaďarském městě. V Budapešti ovšem bolševici nelenili a nařídili mobilizaci. Jejich armáda postupně sílí. Nejprve je odražen československý útok na město Salgótarján, poté nastává rozklad našich jednotek a ústup. Naopak, nástup Maďarů je hrozivý a během měsíce nejenže vytlačují Čechoslováky z maďarského území, ale dokonce znovu obsazují, mnohde bez boje, velká města, jako jsou Košice, Prešov, Zvolen, Humenné, Lučenec nebo Nové Zámky. Tam je však dostihne zpráva z Paříže o definitivní maďarské hranici, doplněná hrozbou, že pokud se Maďaři nepodvolí, vojska vítězných mocností obsadí Budapešť[2].

Charakter války a příchod míru

Tuto výzvu Maďaři akceptovali a postupně svá vojska stáhli. Od té doby probíhaly ještě pár měsíců a někdy i let omezené přestřelky na hranicích. Charakter války s Maďary byl jiný, než zákopová válka na západní frontě. Útoky se vedly zejména za pomoci pancéřových vlaků, kterými se obsazovala nádraží a města. Dál od železnice tedy boje téměř neprobíhaly. V pancéřových vlacích měli Maďaři velkou převahu, proto s nimi měli naši legionáři, zvyklí na zákopový boj, velké problémy. Jakmile byla podepsána mírová smlouva v roce 1920, muselo se začít s posilováním nového, mnohonárodnostního státu, který neměl, snad s výjimkou Rumunska, žádné přátelské sousedy a rovněž zevnitř jej oslabovaly národnostní požadavky nejen Maďarů, ale i Němců a Rusínů. Definitivní hranice byly potvrzeny až v roce 1930. Válka s Maďary stála život nebo zranění více než 5 tisíc československých vojáků, o civilistech nebo nezvěstných ani nemluvě. Tato válka vznikla paradoxně ve chvíli, kdy končil do té doby nejstrašnější konflikt v dějinách. Poražené Maďarsko ztratilo 72 procent území a 30 procent maďarského obyvatelstva zůstalo za jeho hranicemi.

[1] Fait accompli – hotová věc. Jakmile se protivník postaví před hotovou věc, je snazší stav udržet.

[2] Zdroj: kniha Nevyhlášená válka – Dušan Tomášek, nakladatelství Epocha