Maďarsko bylo před rokem 1918 vedoucí silou takzvaného Zalitavska, neboli Uher, které byly jednou ze dvou (téměř) rovnocenných částí Rakousko-Uherska. Byly víceméně vnitrozemské, malý kus pobřeží byl pouze kolem Istrijského poloostrova v dnešním Chorvatsku. Rakousko na tom bylo sice trochu lépe, ale taky příliš mořského pobřeží nemělo. Uhersko též nebylo tak průmyslově rozvinuté, jako Rakousko a více v něm převažovalo zemědělství. A rozvinutost se týkala taky válečného loďstva. Drtivou většinu Rakousko-Uherského námořnictva tvořily lodě vyrobené v Rakousku a v případě velkých bitevních lodí to platilo absolutně.
Uhry chtějí bitevní loď
Uherským vládcům pochopitelně vadilo, že nemohou vyrábět velké válečné lodě, tehdy to byly takzvané Dreadnoughty. Přestože v sesterském Rakousku byly tyto typy lodí v produkci, Uhersko zřejmě myslelo na budoucnost a nechtělo být v tomto směru omezeno. A tak bylo v Rakousko-Uherském císařství rozhodnuto, že jedna ze čtyř nových bitevních lodí bude postavena v Uhersku a všechny suroviny a komponenty budou též dodány z Uherského území. Co se týče snaze země o soběstačnost, výborný a logický počin. Jenže Uhry neměly žádnou loděnici, kde by se Dreadnought dal postavit, takže se nejprve musely postavit nové loděnice v Rijece. Stavba tedy přeci jen mohla začít.
Loď dostává jméno Szent István
Původní Maďarský plán, že komponenty a zdroje budou čistě Uherské, se nepovedlo vyplnit. V celém Zalitavsku nebyly například k mání kvalitní měřící přístroje pro zaměřovače, které musela dodat moravská firma Metra Blansko. Nejdůležitější výzbroj, hlavní dělové věže s děly kalibru 305 milimetrů zase vyrobila plzeňská škodovka. Na palubě byly celkem 4, každá z nich obsahovala 3 děla. To však nebyly všechny problémy Szent Istvána. Plechy dodávané ze Zalitavska nebyly tak kvalitní, jako ty Předlitavské (Rakouské), nýty byly horší a i nová loděnice trpěla dětskými nemocemi. Loď byla na rozdíl od svých tří sester vyráběných v rakouském Terstu vybavena nakonec jen dvěma lodními šrouby, namísto čtyř. Jako jediná též nebyla vybavena protitorpédovými sítěmi. Navíc, průtahy ve stavbě způsobily, že namísto července 1914 nastoupila do služby až ke konci roku 1915. Stavba trvala o deset měsíců déle, než u tří sesterských lodí a nejen to. Všechny tři rakouské lodě byly vyrobeny velice kvalitně, kdežto zpracování uherské lodi bylo špatné, loď trpěla různými nedodělky a dokonce v době své poslední plavby neměla ukončeny všechny zkoušky. Dostala jméno „Szent István“ na počest prvního uherského krále – Svatého Štěpána.
Neslavný konec
Rakousko-Uherské námořnictvo po většinu války kotvilo na základně a omezovalo se pouze na krátké výpady přes Jaderské moře. Do středozemí přístup nemělo, protože Otrantský průliv byl blokován. To se pochopitelně Rakousko-Uhersku nelíbilo, proto došlo k plánu prolomení blokády, kterého se měly zúčastnit čtyři bitevní lodě, včetně Szent Istvána. Datum bylo stanoveno na 10.6.1918. Hned na začátku plavby přišly komplikace, lodi se přehřívaly ložiska v turbínách a tak musela na nějaký čas zpomalit. Naneštěstí si rakousko-uherského svazu všimly dva italské torpédové čluny, kterým se povedlo přiblížit k nepříteli na 300 metrů. Vyslaly dohromady čtyři torpéda, dvě na Szent Istvána, další dvě na sesterskou bitevní loď Tegetthoff plující za ním. Zatímco salva vyslaná na rakouského obrněnce selhala, torpéda mířící k Szent Istvánu se nemýlila a zasáhla jej na pravoboku.
Italové úspěšně unikli, kdežto na uherské bitevní lodi nastalo peklo. Bylo vyřazeno deset z celkových dvanácti kotlů, odčerpávání vody z trupu tedy bylo omezeno. Tegetthoff se pokusil ochromenou loď odtáhnout na mělčinu, ovšem bez úspěchu. Za necelé tři hodiny po zásahu se Szent István překlopil na pravobok a zmizel pod hladinou. Zemřelo 89 členů posádky. Celá operace byla odvolána a odblokování Otrantského průlivu se nekonalo. V úderném svazu byl tým filmařů, který měl nafilmovat slavné vítězství, místo toho nafilmoval potopení vlastního obrněnce. Rakouské bitevní lodě tak zůstaly ve svých základnách až do konce války.
Dnes je Szent István velkou atrakcí pro potápěče, jelikož leží v hloubce pouhých 45 až 66 metrů pod hladinou. Na jeho návštěvu je však nutné mít povolení chorvatských úřadů. Čtyři velké dělové věže vyrobené v Plzni jsou dodnes usazeny na původních místech a připomínají i pod vodou dřívější slávu našeho těžkého průmyslu.
Smutný osud jediné maďarské bitevní lodi
Nemáš ještě účet? Zaregistruj se! | Nepamatuješ si heslo?
V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!