MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

To se pak dostanete do bezvadného světa, kde si můžete hrát s dalšími zabitými holčičkami (takže čím víc vás vrah zabije, tím je to veselejší), pozorovat svou rodinu a pak, až vás to přestane bavit, vyrazíte rovnou do nebe.

Což si myslím, je výzva pro nás pro všechny, které dosud ani nenapadlo zabíjet a na kusy rozřezávat holčičky: nesmíme být takoví sobci. Musíme udělat něco pro tu mladou generaci, ne? Jasně, asi budou trochu řvát, ale nakonec se jim to bude líbit, uvidíte.

Je dobré být mrtvý
Dobře, nejsem zrovna fanda příběhů, které ukazují, že každý černý mrak má stříbrný lem a že se člověk musí smířit s tím, že jeho dceru rozkuchal psychopat... pokud tedy to smíření nespočívá v tom, že pozabíjí zhruba padesát lidí tím nejbrutálnějším možným způsobem. Ale je mi jasné, že takové zadostiučinění existuje pouze ve filmech. V realitě musí člověk bolest polknout a akceptovat. A když si odmyslíme mystický cukrkandl, tak o tom je i film Pevné pouto. Nebo se aspoň snaží.

Nečetl jsem knihu, podle které bylo Pevné pouto natočené, ale ve filmu je silné pnutí mezi příběhem a zpracováním. Jako by se tvůrci snažili všeobecně depresivní a dost bezvýchodný příběh trochu rozjasnit barevnými okrasami a kýčovitou mystikou. Je to jako když na pohřbu zazní veselá melodie. Nic se nezmění, ten člověk v rakvi je pořád stejně mrtvý (doufejme), ale pozůstalým může být na vteřinu o chlup líp. Takže si film libuje v kýčovitých záběrech a náboženských slaďárnách - a zároveň divákovi brutálně odebírá jakýkoliv pocit uspokojení a katarze.

Každý si kope vlastní hrob
Což se dá brát jako styl. Horší už je, že film rozjíždí tolik linií, že se mu do dvou hodin prostě nevejdou. Je tam duše dívky v zásvětí. Je tam pedofilní vrah chystající se na další oběť. Je tam policejní pátrání. Je tam otec zoufale pátrající po své dceři. Je tam hroutící se matka. Je tam bývalý přítel hrdinky a psychickými silami nadaná spolužačka. Je tam babička-notorka. Je tam sestra. Je tam mladší bratr.

Každá z postav má vlastní linii, ale obvykle do té linie naskočíme pouze v nějakém zlomovém momentu, ale už nevíme, jak k němu došlo a co bylo po něm. Asi nejviditelnější je to na babičce, která přijede, má asi dvouminutovou komickou etudu – a pak vyšumí. Tolik postav a tak málo času.

V tomhle mi přišel mnohem lepší seriál Mrtví jako já, kde je zásah smrti do života rodiny o dost prokreslenější.

Hořkosladká podívaná
Co se ztrácí na scénáři, to dohání Peter Jackson režií. Dokázal, že po několika filmových kolosech ještě pořád dokáže natočit komorní a precizně vybroušený film. Ano, občas to trochu se sladkostí přehání, ale většina scén je natočená tak sugestivně, že je nemožné odtrhnout oči od plátna. Nejlepší je to ze začátku, kdy staví na předzvěsti temných události, když buduje napínavé scény a až hororové okamžiky. A na to, o jak emocionální téma jde, se obejde i bez citového vydírání. Drží emoce na uzdě a sentiment ředí napětím i humorem.

Jinak film stojí na dvou lidech. Především je to skvělá Saorise Ronan (Pokání). Jsem zatraceně zvědavý, co z ní vyroste, už tady přebíjí většinu svých dospělých spoluhráčů. U Stanley Tucciho jsem měl sice pořád pocit, že se převléká za Bruce Willise z jeho umělečtějších filmů (tedy těch, ve kterých nosí knír a umaštěné vlasy), ale v jeho postavě se střídá všednost se smrtící nebezpečností. A ostatní už jsou spíš do počtu a většinu času trpí... až tedy na fabrikózně hulící babičku ve skvělém podání Susan Sarandon.

Čekání na osud
Pevné pouto je rozhodně silný film. Ano, není dokonalý, chvílemi sklouzává do kýče a nevěnuje se všem postavám s náležitou péčí, ale na druhou stranu se v něm skrývá zuřivá horda nezapomenutelných scén a záběrů, která vám útočí na zrakový smysl.

Jen škoda, že po skvělém rozjezdu film zadrhne na absenci silné dramatické linky a teprve na konci příběh zase lehce nabere na obrátkách (byť absolutně neprovázaně s minulým dějem) a přichází silné, byť až škodolibě antiklimatické finále. I když je zlo nakonec potrestáno, dojde k tomu čistě náhodou, bez přičinění jakékoliv postavy. Osud nakonec dostane všechny, tvrdí film. Hurá. Takže zrušme policii a čekejme, až zločince dostane v devadesáti devíti letech osud.

PEVNÉ POUTO, Lovely Bones, USA 2009, 135 min., Režie: Peter Jackson. Hrají: Saoirse Ronan, Stanley Tucci, Susan Sarandon

Hodnocení: 75 %
V kinech od 18. března 2010

Podívejte se na trailer: