MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Největší světová poušť Sahara je pro běžného turistu jednoznačně nejsnáze přístupná v Maroku. Oproti obecným představám je většina jejího povrchu kamenitá, takže romantická vidina velbloudích karavan křižujících písečné duny se skutečnosti blíží jen na několika málo místech.

V Maroku je to Erg Chebbi v blízkosti alžírské hranice. A s obchodnickým talentem sobě vlastním na tom místní Berbeři a Arabové náležitě vydělávají. Své hosty pěkně v klidu usadí na polštáři obložený divan, pohostí je výtečným sladkým mátovým čajem a jen tak v přátelské konverzaci mezi řečí nabídnou projížďku na velbloudech. Obě strany vědí, co bude následovat.

Mezi srkáním čaje nekonečná debata a handrkování o ceně. Když se konečně dohodnete na sumě, která sice pořád je docela vysoká, ale už jste ji ochotni za zážitek zaplatit (taková je podstata smlouvání ve všech orientálních zemích – obchodník nikdy neprodělá, vy se zase nesmíte v zápalu procvičování číslovek v příslušném cizím jazyce nechat strhnout k přetahování o desetníky), potřesete si rukou, čímž je smlouva uzavřená, usmějete se, dopijete čaj a všichni spokojení se připravíte na cestu. Stejně tak i my.

Nasedáme na drabaře. Držíme se v minikaravaně, s blížícím se západem slunce se ochlazuje na přijatelnou teplotu a poušť začíná hrát všem barvami. Náš průvodce je zahalen v tradiční světlemodrý dlouhý háv, na hlavu váže do turbanu bílý šátek, písečné duny se barví do křiklavě oranžové.

Velbloudi nechávají v čerstvě převátém písku ohromné stopy, tu a tam se pohne keříček jakési pozapomenuté traviny, než i ty zmizí docela. Za chvíli je všude okolo jen oranžová země a modrá obloha. A hlavně absolutní ticho. Ticho, které přímo křičí.

Když velbloudy zastavíme a šplháme se na duny, abychom mohli pozorovat posledních pár minut dne pěkně z výšky, umlkne i lehké šustění jejich nohou a není slyšet vůbec nic. Takové ticho možná zažijete ještě v polárních pustinách, nefouká-li zrovna vítr. Jsme v jiném světě.

Žádný západ slunce ale netrvá věčně a s houstnoucí tmou, která tu padá tak rychle, nezbývá, než se vrátit zpátky. Večerní romantiku nahrazuje noční můra. Všudypřítomný písek jemně kouše na odhalené kůži a jak zjišťujeme po několika dnech, nebyl to jen písek, ale taky písečné blechy.

Nejlepší je spát pod otevřeným nebem se spoustou hvězd, v místnostech, které se přes den zdály stinné, je totiž horko a dusno k zalknutí. Ráno těsně po východu slunce přiletí hejna otravných much. Poušť se zase tváří nehostinně.

My ale víme, že za touhle maskou je ještě jedna, mnohem přátelštější a kouzelnější tvář. Svět barev, ticha a nekonečných prostor, kde je člověk pořád ještě proti přírodě bezmocný.